Stanovisko k osobním citovaným a jiným výlevům, zášti, útokům a osobnímu osočování MUDr. Zdeňka Pospíšila ve věci Lázní Bludov obsažené na internetových stránkách může být též osobní a ve stejném duchu nebo je možno se pokusit v něm ukázat jen objektivní prokazatelné skutečnosti

   Pokusím se o tuto druhou možnost a je na čtenářích jaké závěry si sami vyvodí, až obě stanoviska porovnají.

   Je nepopiratelným faktem, že na Zdeňku Pospíšilovi, seniorovi, Zdeňku Pospíšilovi,jr., a Janu Pospíšilovi bylo při politickém procesu spácháno příkoří a to se odrazilo na celé rodině. I to však bohužel nevedlo ke stmelení rodiny, ale jejímu rozpadu. Na to měla sice asi vliv celá řada skutečností, ale tento byl zásadní.

   Nyní již jen budu citovat z pravomocných rozsudků: Rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 235/2002-41 cituje obsah závěti ze dne 10.7.1977 ze spisu Státního notářství v Bruntále 2D 279/79 po Zdeňku Pospíšilovi zemřelém dne 5.8.1979 takto:

    " Jelikož se můj zdravotní stav v poslední době značně zhoršil, činím pro případ mého úmrtí následující rozhodnutí:
       Píši o své vlastní vůli při plném vědomí a prohlašuji:
zříkám se celé mé rodiny. Po návratu z vězeňské nemocnice v Ilavě docházelo doma denně k výstupům a syn Zdeněk mě chtěl dáti do psychiatrické léčebny. Našel jsem si místo v lázních Darkov, kde jsem od 1.6.1965 do 31.1.1972 byl zaměstnán a lázně mi poskytly bezplatnou léčbu a můj zdravotní stav se značně zlepšil. Několikrát za mnou do Darkova přijeli, ale od r. 1966 Zdeněk zakázal, aby za mnou jezdila a tak jsem byl odkázán sám na sebe. Zpočátku personál bydlel společně s pacienty, od r. 1966 byl personál ubytován samostatně a museli jsme si vše s úklidem obstarávat sami. To jsem ztěží zvládl. Od r. 1944 jsem znal paní Zdeňku Bartoňovou nar. 27.7.1916. Ta r. 1969 přijela do Darkova na léčení. Znal jsem se s jejím manželem. Ptal jsem se jí na něho a řekla mi, že zemřel a že je vdovou. Požádal jsem ji, zda by občas přijela udělati pořádek a spravit prádlo a šaty. Po delším váhání svolila a jezdila dle potřeby a zašila vše potřebné. V r. 1971 jsem prodělal těžkou chřipku s komplikacemi a jen jí vděčím za to, že jsem to přežil. Na základě rozhodnutí v nemocnici Karviné jsem měl ihned služby zanechati. Byl jsem rehabilitován v r. 1969 a byla mi přiznána náhrada nemocenského ve výši 52tis. Kč, které jsem tehdy obdržel ve staré měně a něco přes 13tis. Kč v nové měně. Poněvadž jsem chtěl míti vlastní střechu nad hlavou, hledal jsem v pohraničí nějaký domek ke koupi a koupil jsem starý domek v Liptáni č. 46 u Krnova za 10tis. Kč. Dal jsem v lázních výpověď. Poněvadž se domek musel převzíti 12.9.1971, požádal jsem paní Bartoňovou, by mi domek převzala do udržování až do doby, kdy se tam sám vrátím. Po delším rozhodnutí svolila a domek upravovala. Můj zdravotní stav se opět zhoršil a musel jsem na základě rozhodnutí ředitele lázní dr. Brštka okamžitě služby zanechati, poněvadž zdravotní stav byl kritický 31.1.1972. Nemohl jsem sám v domku bydleti a potřeboval jsem stále ošetření. Obdržel jsem důchod starobní 300,- Kč. Když jsem se zotavil, tak jsem na zdejším státním statku pracoval na úkolových výplatách 3 hod. denně za též 300,- Kčs měs. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu jsem nechtěl domek připsati na sebe a daroval jsem ho synovi Zdeňkovi s podmínkou mého užívání do konce života. Syn kup podepsal, ale pak se kupu zřekl z důvodu, že nesmí býti paní Bartoňová. Bývalí majitelé nemovitostí mi již peníze vrátit nemohli a tak na návrh notáře koupila domek ona s podmínkou mého užívání na doživotí. Bezplatně o mně pečovala a splácela mi na základě notářského návrhu 400,- Kč.
      Ničema syn Zdeněk podnikl proti mně neomluvitelnou útočnou akci, že má již vše s lékaři atd. dojednáno a že mně dá ihned do blázince. Poslal mně výhrůžný dopis, který k této poslední vůli přikládám. Musel jsem se obrátit na Krajskou prokuraturu v Ostravě s žádostí zaručení osobní svobody. Krajská prokuratura zakročila a prostřednictvím okr. prokuratury v Šumperku bylo synu pohroženo. Byl by dostal za to dle vyjádření prokuratury 1 rok, ale žádal jsem, aby od potrestání bylo upuštěno. Spis přiložen ze dne 20.2.1972.
      Vzhledem ku svému stáří 74 r. se zdravotní stav postupně zhoršoval a i vzdor několikaměsíčnímu nemocničnímu léčení se zhoršil natolik, že převážně ležím a posudkovou komisí byla mi přiznána bezmocnost 3. stupně. Bez cizí pomoci jsem nemožný. Nyní jsem opět pobyl několik týdnů v nemocnici bez dalšího zlepšení. Paní Bartoňová o mně pečuje a jen jí vděčím za její obětavost, že ještě žiji.
      Zdravotní referát v Bruntále mi chtěl přispěti za účasti synů na soc.výpomoc. Syn Zdeněk však proti tomu podnikl zběsilou akci a falešně a lživě prohlásil, že nic platit nebude, že jsem jim nic nedal a že by mě rád dostal do blázince, aby se zbavili alimentační povinnosti. Nic po nich nechci, jen trochu klidu v posledních dnech života.
      Synu Zdeňkovi jsem dal zmíněných 52tis. ve staré měně a každému z nich úspory z Darkova ve třech vkladních knížkách.
      Když syn promoval neuznal za vhodné mi to oznámit a rovněž ovlivnil jak manželku, tak oba straší syny a když se ženili, nic neoznámili. S manželkou již nežiji řadu let a žádný styk s nimi neudržuji. Ani k mým 70tým narozeninám mi nepřáli. To vše naplňuje skutkovou podstatu dle zákona a na základě tohoto hrubého porušení soužití se zříkám provždy jak manželky Josefy, tak synů Zdeňka, Jana a Františka a vyděďuji je.
      Ten nepatrný majetek odkazuji paní Zdeňce Bartoňové za její obětavost velikou péči a námahu, bez jejíž pomoci jsem naprosto bezmocný.
      Přeji si býti zpopelněn v Olomouci, popel ať je předán paní Bartoňové a ta se svolením ředitelství stát. lázní v Bludově, ať ho ve vhodnou dobu rozhází v lázeňském parku.
Spis na prokuraturu
lékařská zpráva
Věděli, že jsem těžce nemocen, tak mně ani Fana nenavštívil.
Poplatek v hotovosti přiložen.
Doporučeně

Zdeněk Pospíšil v.r."

      Opis závěti obsahuje doložku Státního notářství v Bruntále, že opis doslovně souhlasí s prvopisem závěti a podpis notáře. K opisu závěti bylo přiloženo potvrzení státního notáře, že závěť zůstavitele Zdeňka Pospíšila, posledně bytem Liptaň 46, narozeného 20.7.1903, zemřelého 5.8.1979 byla vlastnoručně sepsána v Liptáni 10.7.1977:

- z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18.12.1997 č.j. 12 C 258/91-227 ve věci znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.6.1998, č.j. 11 Co 173/98 - 254, že ve věci žalobců a) MUDr. Zdeňka Pospíšila, b) Jana Pospíšila a c) Františka Pospíšila, proti žalované Zdeňce Bartoňové bylo rozhodnuto tak, že žaloba na určení neplatnosti závěti sepsané dne 10.7.1977 zůstavitelem Zdeňkem Pospíšilem, zemřelým dne 5.8.1979, uložené ve sbírce listin bývalého Státního notářství v Bruntále, byla zamítnuta. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30.6.1999, č.j. 21 Cdo 2202/98-274 dovolání žalobců v této právní věci zamítl.

      Z rozsudku dále cituji právní název odvolacího soudu takto:

      Při analýze pojmu,který je v daném případě sporný - "ten nepatrný majetek" - lze vycházet z celkového kontextu závěti, porovnat znění tohoto pojmu logicky ve vzájemné návaznosti s ostatním použitými pojmy, obsahem celého zkoumaného právního úkonu a důsledkem, ke kterému zůstavitel systematickým řazením pojmů ve struktuře celého právního úkonu směřoval. Způsobem nevzbuzujícím pochybnosti zůstavitel v závěti vyjádřil vůli směřující zcela jednoznačně k vyloučení zákonem dané dědické posloupnosti dědiců v prvé dědické skupině (ust. § 473 obč. z. v tehdy platném znění), manželky a dětí, což logicky vyplývá z vyjádření zůstavitele na několika místech závěti ("zříkám se celé mé rodiny" a dále ….. "to vše naplňuje skutkovou podstatu dle zákona a na základě tohoto hrubého porušení soužití se zříkám provždy jak manželky Josefy, tak synů Zdeňka, Jana a Františka a vyděďuji je"). I když právní institut vydědění nebyl v době pořízení závěti (1977) součástí platného práva a právní úkon zůstavitele nemohl vyvolat sledované právní účinky (dědickou nezpůsobilost vyjmenovaných osob), nicméně pro daný spor je tato část závěti právně významná v tom smyslu, že potvrzuje úmysl zůstavitele pořídit o svém majetku tak, aby z tohoto majetku dědictvím po něm manželka a děti ničeho nenabyly. Z toho vyplývá, že vůlí zůstavitele vyjádřenou v závěti ze dne 10.7.1977 nebylo učinit odkaz ve prospěch Zdeňky Bartoňové jen části svého majetku - nepatrného - nýbrž vůle zůstavitele v souladu s tím, co plyne z jazykového vyjádření v závěti směřovala pouze k tomu, aby všemi možnými prostředky zůstavitel vyjádřil, že svůj majetek, který byl podle provedených důkazů v době sepsání závěti skutečně nepatrný, dědictvím nabyla závětní dědička Zdeňka Bartoňová a z důvodu v závěti přesně uvedených, aby naopak tento majetek nenabyli dědicové, kteří podle zákonné posloupnosti přicházeli na prvním místě v úvahu. Právě z těchto důvodů, že závěť zůstavitele obsahuje klauzuli formulovanou tak, aby bylo jasné, že zákonným dědicům (manželce a dětem) nemá z dědictví po něm připadnout nic, dále že závěť neobsahuje žádnou tzv. zbytkovou klauzuli a nejsou zde uvedeny žádné věci či práva, které by měly připadnout někomu jinému než jediné závětní dědičce Zdeňce Bartoňové a že všechen majetek náležející zůstaviteli bylo možno obsáhnout pod pojem nepatrný a tomu také odpovídá výsledek dědického řízení, které bylo pro nedostatek majetku zastaveno, považuje krajský soud závěť Zdeňka Pospíšila ze dne 10.7.1977 za univerzální odkaz. Zcela nesprávně podle názoru krajského soudu okresní soud dal do souvislosti pojem použitý v závěti "nepatrný majetek" s hodnotou nemovitostí, o které jde v tomto řízení, neboť logicky nemohly být nemovitosti v závěti obsaženy, jelikož v té době nebyly majetkem zůstavitele a zůstavitel tudíž nemohl při pořízení závěti o nich vůbec uvažovat. Jeho všechen majetek byl nepatrný a pouze o majetku, který mu náležel v době, kdy závěť sepsal, mohl učinit odkaz "nepatrný majetek", jakožto speciálního termínu obsaženého v notářském řádu pro účely zastavení dědického řízení, je v souvislostech tohoto sporu nepřipadá, neboť objasněné okolnosti nenasvědčují ani náznakem tomu, že by zůstavitel užitím pojmu "nepatrný majetek" mířil do sféry speciálních právních pojmů.

      Zdeňka Bartoňová, dědička ze závěti, splňuje i ostatní hmotněprávní podmínky nutné k tomu, aby ji bylo možno považovat za osobu oprávněnou v pořadí ust. § 3 odst. 4 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy v pořadí, které vylučuje žalobce, aby jejich restituční nárok mohl být shledán opodstatněným. Závěť původního vlastníka byla při dědickém řízení, které probíhalo u bývalého Státního notářství v Bruntále předložena dříve, než dědické řízení bylo ukončeno, což bylo prokázáno z obsahu dědického spisu sp.zn. 2D 279/79 vedeného u Okresního soudu v Bruntále. Rovněž další podmínka vyjádřená v definici oprávněné osoby v pořadí ust. § 3 odst. 4 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích, aby oprávněná osoba, jakožto dědic ze závěti nabyla celé dědictví, je splněna a nelze ji chápat ve smyslu odvolací námitky žalobců. Správně je třeba tuto podmínku uvedenou v zákoně o mimosoudních rehabilitacích chápat ve smyslu odpovídajícím koncepci právní úpravy dědění, která vychází ze zásady, že dědictví se nabývá přímo ze zákona (ipso iure) již smrtí zůstavitele (ustanovení § 460 o.z. ve znění platném do 31.12.1982).

       Těmto právním a skutkovým závěrům pak odpovídá též rozsudek, jež zní takto:

      Žaloba na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni 1) Mgr. Mileně Pospíšilové ideální 1/9, žalobci 2) Zdeňku Pospíšilovi ideální 1/9, žalobkyni 3) Mileně Pospíšilové ideální 1/9, žalobci 4) Janu Pospíšilovi ideální 1/3 a žalobci 5) Františku Pospíšilovi ideální 1/3 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Šumperku v katastru nemovitostí pro obec a k.ú. Bludov se zamítá.

      Odvislé výroky není nutno citovat, neboť se týkají pouze nákladů řízení.

      V téže právní věci v rámci mimořádného opravného prostředku - dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem č.j. 28 Cdo 2762/2000-253 takto:

      I. dovolání se zamítá.

      Z odůvodnění toho rozsudku vyjímám a cituji:

      S přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z uvedených zákonných ustanovení považoval odvolací soud pro posouzení oprávněnosti nároků žalobců za rozhodující, zda je lze pokládat za oprávněné osoby podle zásad zákona č. 87/1991 Sb., na jehož použití výslovně odkazuje ustanovení § 47 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 92/1991 Sb. V tomto směru dospěl k závěru, že pro výklad okruhu těchto osob je třeba použít ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jako ustanovení speciálního, zakládajícího odlišné pořadí právních nástupců původního vlastníka, odlišné od dědické zákonné posloupnosti, podle ustanovení občanského soudního zákoníku. Nelze proto posuzovat důsledky plynoucí z uvedeného ustanovení, jako v dědickém řízení pro původním vlastníkovi, nýbrž odchylně na základě zásad vymezujících zákonem č. 87/1991 Sb. okruh osob a jejich přesné pořadí, jímž může být věc vydána. Podle odvolacího soudu to má svůj důsledek (na rozdíl od občanského zákoníku, podle něhož se dědictví nabývá přímo ze zákona smrtí zůstavitele podle § 460 o.z. ve znění účinném do 31.12.1982) i pro nabytí vlastnictví k vydání věci, který nastává teprve jejím vydáním, resp. uzavřením dohody o jejím vydání. Ze znění zmíněného zákona rovněž vyplývá, že zákonodárce dal přednost dědicům ze závěti před dítětem (jinak neopomenutelným dědicem původního vlastníka), neboť děti původního vlastníka zařadil až do třetí skupiny oprávněných osob. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že ve vztahu k závěti původního vlastníka nelze použít argumentaci žalobců tvrdící rozpor závěti s ustanovením § 479 o.z.

      Jak plyne vcelku přehledně a srozumitelně z velmi podrobného odůvodnění odvolacího soudu, vycházel tento předně ze všech důkazů, které byly do doby jeho rozhodnutí v řízení před soudy obou stupňů provedeny. Výsledky dokazování přesvědčivým způsobem shrnul ve výše uvedené závěry, které dílem nejsou ani v dovolání zpochybňovány, dílem obstojí i ve světle argumentace dovolatelů. To platí ohledně všech zjištění plynoucích z listinných důkazů o okolnosti nabytí nemovitostí původním vlastníkem...Důkazy hodnocené odvolacím soudem, včetně důkazů, jimiž dokazování doplnil, byly shromážděny za náležitého šetření požadavků vyplývajících z ust. § 122 a násl. o.s.ř., jejich hodnocení odpovídá požadavkům srozumitelnosti a přesvědčivosti. Závěry odvolacího soudu byly pak v odůvodnění rozsudku vyloženy v souladu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř. Pro stručnost možno v tomto směru odkázat na samotné odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně žádného z těchto zjištění odvolacího soudu nelze proto spolehlivě dospět k závěru, že by dovolací soud vzal za prokázáno něco, co nebylo ve spisech, nebo co by bylo se shromážděnými zjištěními v rozporu. Dovolací soud důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není dán.

      Než odvolacímu soudu nelze ani vytknout nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních předpisů nebo jejich vadnou (mylnou) aplikaci v této věci. Odvolací soud vyvodil správné závěry ze skutkových zjištění, nabízejících se již zčásti z výsledků dokazování učiněných soudem prvního stupně v tom, že vzhledem ke způsobu odnětí věci (předmětných nemovitostí) původnímu vlastníkovi a marném uplynutí lhůty k schválení privatizačního projektu do data 31.12.1994, bylo namístě použití příslušných ustanovení z.č. 92/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení z.č. 87/1991 Sb. Správně tak soustředil pozornost na splnění výše uvedených podmínek vztahujících se k postavení oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. a) posledně uvedeného zákona. Stejně tak právu odpovídajícím způsobem vyložil poměr ustanovení týkajících se vymezení a pořadí oprávněných osob uvedených v § 3 odst. 4 zákona jako ustanovení speciálního ve vztahu k ustanovením obč. z., jako předpisu obecné povahy. Důvodně proto použil ustanovení vztahující se k výkladu projevu vůle zůstavitele z hlediska jazykové a z použití všech těchto ustanovení vyvodil správné právní závěry. Rovněž v uvedeném rozsahu lze přisvědčit zejm. v tom, že ze smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a gramatického výkladu jeho ustanovení § 3 odst. 4 vyplývá bez dalšího závěr, podle něhož pořadí oprávněných osob zde uvedených není totožné s pořadím dědiců ze zákona podle ustanovení obč. z.. Pokud zákonodárce zvýhodnil v rámci klasifikace oprávněných osob v ust. § 3 odst. 4 písm. a) zákona dědice ze závěti, jež byla přiložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, nelze závěr z tohoto ustanovení zpochybňovat odkazem na obecná pravidla pro oblast dědického práva, jak to činí dovolatelé v této věci. Rozhodujícím je posouzení, zda pořízená závěť odpovídá obecným požadavkům platnosti právního úkonu, nikoliv zda a nakolik se odchyluje od ustanovení zákona vylučujících opomenutí jinak neopomenutelných dědiců. Posouzení věci odvolacím soudem opírající se o jazykový výklad pořízené závěti tak nadevší pochybnost dovoluje závěr, že vůle pořizovatele skutečně směřovala k tomu, aby závětní dědičkou veškerého svého majetku ustanovil jinou osobu (v této věci Zdeňku Bartoňovou). Z hlediska formálních náležitostí pořízené závěti lze pak přisvědčit odvolacímu soudu i v tom, že tato závěť netrpí neplatnosti, jak to ostatně bylo konstatováno v jiném souvisejícím řízení, jehož výsledek odvolací soud respektoval.

      Stejně tak nelze přisvědčit názoru dovolatelů nesoucímu se k výkladu pojmu použitého v závěti ohledně majetku zůstavitele hodnoceného jako "nepatrný". Kvantitativní hledisko rozsahu ze závěti nabytého majetku zůstavitele je totiž ve sledovaných souvislostech právně bezvýznamné, nastupuje do úvahy pouze v případech, kdy do obsahu dědictví nelze zařadit žádnou z věcí (ať movitých či nemovitých), takže by pak scházel vůbec pojmový znak dědictví ve smyslu obecných ustanovení dědického práva. O takový případ v posuzované věci však nešlo, když existence určitého majetku, byť i nepatrné hodnoty, ve vlastnictví zůstavitele, vyplynula už z výsledků předběžného šetření prováděného tehdy příslušným státním notářstvím.

      Ve vztahu k splnění požadavku zákona vyjádřeného povinností, aby předmětná závěť byla ve smyslu § 3 odst. 4 zákona předložena v řízení o dědictví, poukazuje dovolací soud na závěry dnes už konstatní soudní výkladové praxe, podle níž jde-li o dědice ze závěti (§ 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.), který závěť předložil v řízení o dědictví, postačí, že tehdy řízení skončilo vydáním nepatrného majetku tomuto dědici jako vypraviteli pohřbu. Uvedený závěr tak respektuje důsledky z dřívější právní úpravy (zákon č. 95/1963 Sb., notářský řád), podle níž řízení o projednání dědictví tvoří jediný celek, bez ohledu na fázi zahrnující předběžné šetření, případně samotné projednání dědictví respektive zastavení takového řízení pro nepatrný majetek zůstavitele. Z hlediska požadavku vyplývajícího z ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. kladoucího důraz na předložení závěti v dědickém řízení proto lze dospět k závěru, že rozhodující byla skutečnost, že závěť zůstavitele byla vůbec v průběhu takového dědického řízení předložena, jako je tomu v projednávané věci. Nejde zde proto o případ posuzovaný v rozhodnutí č. R 23/1995, na které dovolatelé poukazují. Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené proto nemají v této věci místa.

      Konečně nelze přihlédnout k dovolacím námitkám spočívajícím v úvaze, podle níž, pokud by došlo k řádnému meritornímu projednání dědického řízení po Zdeňku Pospíšilovi, byl by rozsah nároků Zdeňky Bartoňové jako závětní dědičky modifikován částečně zákonnými nároky neopomenutelných dědiců, jejichž vydědění podle práva platného v době pořízení závěti nepřicházelo do úvahy. Nehledě k tomu, že uvedená argumentace představuje obsahově tvrzení o hypotetickém důkazu, který je právně nepřípustný, je z hlediska posuzování postavení žalobců jako oprávněných osob nepřípadná. V době pořízení závěti zůstavitelem nebyl tento vlastníkem věcí, jež mu byly výše uvedeným způsobem odňaty.

      Důvod k meritornímu projednání dědictví tak v té době nepozůstával. Účinky závěti Zdeňka Pospíšila, jimiž ustanovil závětní dědičkou Zdeňku Bartoňovou k veškerému majetku, jsou právně významné teprve v souvislosti s novou zákonnou úpravou, která této obmyšlené osobě zakládala práva oprávněné osoby podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Závěr o jejím státu oprávněné osoby tak vylučuje možnost, aby namísto ní nebo vedle ní vystupovaly jako oprávněné osoby žalobci coby osoby uvedené v § 3 odst. 4 písm. c) tohoto zákona.

      Schází-li tato základní podmínka pro vyhovění žaloby podané žalobci v této věci, nelze dospět k závěru o důvodnosti jejich nároků s odkazem na jejich další tvrzení nesoucích se k okolnostem skutečného vydání věci povinnou osobou dalšímu subjektu.

      Je dále nutno uvést, že jak tento dovolací soud tak i Krajský soud v Ostravě z hlediska formálních náležitostí převzal zjištění a právní hodnocení, k němuž dospěly soudy ve sporu o neplatnost předmětné závěti vedených u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 258/91, včetně právních závěrů uvedených v rozsudku nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.6.1999, č.j. 21 C 2202/98-274, kterým bylo dovolání neúspěšné žalobců (dědiců zůstavitele) zamítnuto.

      Tedy fakticky Nejvyšší soud a to vždy jiný senát přezkoumal ve dvou samostatných řízeních v rámci dvou samostatných dovoláních jak rozhodnutí v dědickém řízení ve věci nevydání majetku žalobcům Pospíšilovým.

      Je nutno dále říci, že se Pospíšilovi nespokojili i s tímto stavem věci a podali v této věci též Ústavní stížnost, jíž napadli rozhodnutí soudů všech stupňů včetně Nejvyššího soudu.

      Ústavní soud svým usnesením č.j. III ÚS 143/01 dne 18. října 2001 odmítl návrh o ústavní stížnosti Mgr. Pospíšilové a spol. proti rozsudku NS ČR č.j. 28 Cdo 2762/2000-253 ze dne 19.12.2000.

      Dle MUDr. Zdeňka Pospíšila jde o 10 let soudních procesů a marného boje za pravdu, kdy byli uráženi a ponižováni se všemi nejbližšími. Toto je pravda rodiny Pospíšilů.

      Dále je údajně pravda i to, že je nežene touha po majetku, který už přinesl tolik neštěstí, ale touha po pravdě a spravedlnosti.

      Bohužel asi jde o jejich "spravedlnost", jež není totožná se spravedlností, jež jim byla dána a vyjevena soudními rozhodnutími.

      Mohl bych samozřejmě polemizovat s celou řadou výroků obsažených ve stanovisku, prokazovat jejich nepravdivost, účelnost, ale tím bych jen přiléval olej do ohně.

      Některé věci skutečně skončí jen smrtí účastníků a toto je jedna z nich.

      Doufám, že i tato skončí stejným způsobem a že se nepřenese na naše děti a vnuky, kteří si to nezaslouží.

      Oni i bez toho budou mít a prožívat své vlastní problémy a my jim nemusíme přidělávat další.

MUDr. Jiří Riedl